1. Být úspěšný
Od dětství vás vědeckofantastické knížky vychovávaly k tomu, že správný vědec má bílý plášť, tlusté brýle, je roztržitý, podivínský, špatně vyslovuje a vůbec je společensky nepoužitelný. Proto vás překvapí, když později v televizi vídáte rozhovory se slavnými vědci: místo koktavých sociopatů z obrazovky šarmantně pomrkávají vtipní, sečtělí a pohotoví glosátoři libovolných témat. Že by kouzlo vědeckého úspěchu? Nikoliv. Princip pochopíte až s návštěvami konferencí: společenské kouzlo vědců nepramení z úspěchu. Naopak. Úspěch je dán společenským kouzlem. Úspěšným vědcem se stane ten, kdo je vtipný a společenský, s každým se dobře zná a umí mluvit s pusou plnou chlebíčků. Úspěch se měří počtem handshaků. Počet dioptrií je out.
2. Být veřejným intelektuálem
Už poněkolikáté vám volali z rozhlasu, jestli byste nepřišel pohovořit o sociálních dávkách. Poněkolikáté jste jim musel vysvětlovat, že se ve své práci zabýváte Cloward-Pivenovým modelem sociálního státu a o nějakých českých dávkách nevíte nic a nic vědět nechcete. Hrách na stěnu. Za měsíc zavolají odjinud, jestli byste jim něco neřekl k rostoucí nezaměstnanosti. A potom zavolá tetička, že dostává od září o 200 korun víc, ale že pošťačka tvrdí, že měla dostat pětistovku, a jestli byste s tím nemohl něco udělat, když teď děláte do těch důchodů.
3. Být upřímný
Nestrávil jste přeci deset let na univerzitě proto, abyste dělal práci, kde musíte každou chvíli někomu lhát! To byste si v žádném případě nenechal líbit. Při psaní opravy článku proto píšete: „Děkuji oběma recenzentům za podnětné připomínky…“ a své hluboké přesvědčení o tom, že součet IQ obou recenzentů je ve skutečnosti dvojciferný, si necháte pro sebe. O přestávce na konferenci zaujatě posloucháte vyprávění profesora XY, se kterým se potřebujete seznámit. Profesor právě vypráví o tom, jak své ženě jednou kupoval k svátku struhadlo. Je vás na něj pět doktorandů a všichni napínáte uši, aby vám z tohoto zajímavého příběhu neuniklo ani slovo.
4. Být expertem
Po čtyřech letech studia svého tématu právem soudíte, že tato země nemá většího odborníka na zahraniční politiku Bolívie, než jste vy. Studenta na konzultaci přijmete blahosklonně a blahosklonnost vám vydrží až do chvíle, kdy student začne mluvit o jakési webové stránce: „Jaká je to stránka, prosímvás?“ Student vám ji ukáže. Je to jeden z prvních tří výsledků vyhledávání googlem a pravděpodobně se jmenuje www.zahranicnipolitikabolivie.cz. Jinými slovy, zatímco vy čtyři roky studujete ty nejobskurnější prameny, nějaký jouda si po návratu z dovolené zřídil stránku plnou nesmyslů a vy jste teď za hlupáka, který o ní neví. V panice utrousíte několik náhodných cizích slov, ale je vám jasné, co si student z konzultace odnese: „Co na tom doktorátě ty čtyři roky dělal, že ho nenapadlo si to svoje téma vygooglit?“ Různé variace této příhody si později prožijete s přítelkyní, s rodiči, s rodiči přítelkyně a s regionálním redaktorem MF Dnes.
5. Být skromný
Vaši spolužáci po státnicích odešli pracovat za platy vysokoškoláků, vy jste – jako ten údajně nejtalentovanější – zůstal na doktorském studiu, honorován stipendiem 6000 Kč měsíčně. Po zralé úvaze vám nezbude, než si najít práci, tak jako ostatně všem ostatním doktorandům. Z doktorského studia, které mělo být hlavní náplní vašeho času, se tak stane de facto koníček, kterému se věnujete o volných večerech či o víkendech. Při setkání doktorandů se zástupci katedry všichni vědí jak to je, ale všichni se tváří, že to nevědí. Profesoři pronášejí poučky o tom, kolik hodin týdně je třeba věnovat výzkumu a doktorandi pokyvují hlavami, že zrovna tolik času oni svému doktorátu věnují. Ty z nich, kteří to doopravdy dělají, poznáte snadno: jsou vyhublí na kost a jejich oblečení je vyrobeno z přešitých pytlů od brambor.
6. Být sám sebou
Jako doktorand již nejste tak docela studentem (a studenti vám to nenápadně dávají najevo), ale rozhodně nejste ani plnohodnotným akademikem (což vám akademici dávají najevo zcela nepokrytě). Snažíte se proto najít rovnováhu mezi dvěma světy, do kterých nepatříte. Zřídíte si konzultační hodiny, ale během nich studentům úzkostlivě tykáte – abyste náhodou nenarušil tu velice neformální a přátelskou atmosféru, která od začátku konzultace v místnosti panuje. Několikrát už jste bodrým tónem studentům nabídl, že to spolu můžete probrat později u piva. Většinou se omluví, že se večer musí učit. „Jasně, zkoušky“, zatváříte se chápavě a zamluvíte tím skutečnost, že vy jste se na zkoušky po večerech nikdy neučil a tenhle student se dneska učit taky nebude. A přemýšlíte, proč vaši profesoři nezvou na pivo vás.
7. Být samostatný
To, že v rámci doktorského studia máte vlastního školitele, neznamená, že ho musíte obtěžovat svými otázkami, to si řekněme jasně. Buďto pracujete na stejném tématu jako on, a potom s ním budete logicky spolupracovat, anebo pracujete na něčem jiném a spolupracovat nebudete. Jinými slovy je to totéž, jako s jakýmkoliv jiným člověkem z oboru: buďto spolupracujete anebo ne. Není proto důvod, abyste zrovna svého školitele zaměstnávali nejapnými dotazy. Koneckonců jste to vy, kdo se chce stát doktorem, ne on. On už doktorem je, dokonce docentem, a ze své pozice má na starosti jinou práci. Právě musí podepisovat faktury za papírové utěrky a potom má schůzku s tajemníkem fakulty ohledně nové směrnice na účtování dohod o pracovní činnosti.
Když vidíte tu hromádku papírů na jeho stole, vytane vám na chvíli v hlavě vzpomínka na ty vědeckofantastické knížky, ve kterých figurovali vědci jako zachránci lidstva. Chvíli se zdrží a pak, když se za vámi zavřou dveře, zase zmizí.