„Patrně učinil někdo na Josefa K. křivé udání, neboť, aniž se dopustil něčeho zlého, byl jednou ráno zatčen.“
Touto větou začíná Kafkův Proces. Kniha, která tematizuje strachy nastupujícího století: obavy z byrokratizace státu, z nesvobody, z nevypočitatelnosti okolního světa a z úpadku osobních vztahů. Téměř sto let po jejím napsání nám příběh Josefa K. zůstává blízký. Byl nám připomenut skrze to, co označujeme jako hospodářskou krizi.
Patrně totiž učinili křivé udání i na nás. Chodíme do práce jako dříve, poctivě pracujeme, 8 hodin denně, občas přesčasy. Šetříme. Jsme opatrní, aby se nám něco nestalo, platíme daně, dobře vycházíme s kolegy i se sousedy. Přesto nám jednou ráno řeknou, že jsme propuštěni. Nebo nám sníží plat. Nebo přijdeme o zakázky. Něco se zkrátka stane a my, ač bez viny, jsme potrestáni. Co jsme udělali špatně? Nic. Můžeme za to? Ne. Takže kdo za to může?
Kdo za to může
Je zajímavé, jak málo byla tato otázka v ČR tematizována. Přece jen se nedá úplně věřit, že by si všichni, kterých se krize dotkla, jen tak povzdechli „no tak se stalo“ a bez reptání začali přemýšlet, na čem začnou od zítřka šetřit. Češi se za posledních dvacet let dokázali rozčílit kvůli kdejaké hlouposti a nenechají si jen tak zasahovat do života, zejména když jde o peníze.
Samozřejmě, existují názorové skupiny a existují různá vysvětlení. Někdo z rozpoutání krize obviní banky (protože špatně hospodařily), někdo burzovní spekulanty (protože toho využívali), někdo všemocné ratingové agentury. Spousta z nás se shodne na tom, že krizi zavinili Řekové, zejména řečtí důchodci (s těmi se navíc vypořádáme snáz než s bankami), Evropská unie (ta ostatně může za všechno) a další. Jedno z nejadresnějších obvinění jsme si mohli přečíst v předvolební kampani v roce 2010:
S koncem kampaně se však tenhle nápad vytratil a ani strana, která s ním přišla, se k němu nijak zvlášť nehlásí. Otázka, kdo nebo co může za hospodářskou krizi, zkrátka nejen, že je bez odpovědi, ale ani se příliš neklade. Tedy jistě, klade se v odborné literatuře a na ekonomických konferencích. Na úrovni národní politiky a široké veřejnosti, na úrovni nejsledovanějších médií, však vládne překvapivé ticho. A je otázkou, jak je to jinde ve světě: komentátoři přijímají s jistým údivem, že aktivisté, kteří protestují na Wall Street, nemají žádné jednotné požadavky. A celosvětové protestní akce, které našly 15.října větší odezvu ve virtuálním světě, než ve skutečném, také nepůsobily jednoznačně: terčem kritiky aktivistů byly národní vlády, banky, americká přítomnost v Afghánistánu, znečišťovatelé ovzduší, korupce … Zkrátka příliš mnoho věcí najednou. Když si vezmete mohutné protiglobalizační protesty na přelomu tisíciletí, kdy se v ekonomice „nic hrozného nedělo“ (aspoň v našich peněženkách zatím ne), tak je vlatně docela klid. Hra na hledání viníka, tolik oblíbená mezi politiky, se nehraje. Otázka kdo způsobil krizi se nechává stranou.
Že bychom předběhli pointu? Že bych Josef K. svou vinu bez přijal? Bez námitek?
Anomie
Mám za to, že naše opatrné našlapování kolem této otázky je odrazem určité pokřivenosti v našem myšlení. Francouzský sociolog Émile Durkheim pro ni používá termín „anomie“: jde o situaci, kdy, zjednodušeně řečeno, společnost věří v hodnoty, které již neexistují. Pokusím se to vysvětlit.
- Ať sami věřící či ne, jsme vychováni ve společnosti, postavené na křesťanské etice. Ta má různé formy a větve, ale dohromady v ní platí jedno: za vinu následuje trest. Není vina bez trestu. Není trest bez viny (a pokud ano, bude odčiněn).
- Jsme vychováni ve společnosti, která do svého centra postavila jednotlivce. Idea svobody jednotlivce je základem našich přesvědčení. Liberalismus a individualismus přiřkly každému jeho svobodu a zodpovědnost za ni.
- Naše společnost je vymezena hranicemi práva. Náš právní systém je přitom postaven na předpokladu, že člověk je svobodný (má vlastní vůli) a za své činy proto zodpovídá (a může za ně být i trestán).
Jsou-li toto základní hodnoty naší společnosti, potom není divu, že tváří v tvář krizi se cítíme jako Josef K. onoho rána, když ho přišli zatknout:
- Nic zlého jsme neprovedli a přece jsme odněkud z neznámých míst a z neznámých příčin trestáni.
- Jsme nuceni k zodpovědnosti za něco, co jsme si sami nevybrali.
- A zatímco kdyby nám někdo sebral peněženku, tak ho můžeme zažalovat, v období hospodářské krize nezmůžeme nic.
To je jedna z podob anomie.
Riziko
Kafkův román se proslavil svou absurditou. Josef K. je souzen a nakonec popraven „jako pes“, aniž by se něčím provinil. Při jeho čtení zažíváme rozhořčení a údiv. Proč ale? Proč nám připadá absurdní situace, která se podobá té naší? Není absurdní spíš to, jak snadno svůj „krizový úděl“ přijímáme?
Přestaňme rozlišovat mezi spravedlivým a absurdním. A pojďme se – aspoň dočasně – zříci svých představ o vině a trestu, svobodě a zodpovědnosti, právu a spravedlnosti. Pomoci by nám v tom mohl ještě jeden sociologický termín: „riziko“, o kterém píše Ulrich Beck. Pozdně moderní společnost je podle něj společností rizikovou, přičemž platí mimo jiné, že:
- rizika mají velký dosah a překračují národní hranice
- rizika zasahují i ty, kdo je vytváří a těží z nich
- rizika jsou tržně využitelná, dá se na nich vydělat
- rizika jsou do značné míry neviditelná a jejich důsledky nepředvídatelné
- rizika jsou produkována společensky, ale vyvíjí tlak na to, aby byla řešena individuálně
Co vy na to? Beckův pojem rizika lze ji snadno vztáhnout i na naši současnou situaci. A je-li tomu tak, potom bychom se měli přestat divit, za co nás přišli zatknout. Protože v době rizika už se takové otázky přece nekladou. A nekladou se ani otázky, kdo za to může.
Úspěch
Ale já jsem ji položil, takže si s ní nějak musím poradit. Ulrich Beck přišel ještě na jednu věc: rizika nejsou důsledkem selhání systému. Jsou důsledkem jeho úspěchu. Teprve mimořádný technologický rozvoj umožnil vznik rizik, která přesahují hranice států. Totéž platí o rizicích v oblasti politiky, rodiny, vědy. A ekonomie. Teprve úspěšný globální trh bez bariér umožňuje, aby se dluhová krize „přelila“ z jednoho státu do druhého. Teprve neregulované, liberální prostředí, umožňuje bankám investovat proti zájmům státu, který ještě nedávno sanoval jejich ztráty. Teprve otevřený trh dává ratingovým agenturám moc, kterou bychom raději viděli v rukou námi volených zástupců.
Krize není selhání trhu. Je to atribut trhu. Považujete za úspěch či neúspěch, že chodíte v zimě do supermarketu kupovat španělská rajčata za stejnou cenu jako v létě česká? Považovali byste za úspěch brát si, tak jako Maďaři, hypotéky ve Švýcarských francích, protože je to levnější? Pokud vám na předměstí vyrostla pobočka zahraniční firmy, která ze dne na den zaměstná pět tisíc montérů, je to úspěch? Nemyslím si. Jsou to vlastnosti neregulovaného trhu. Tak jako hospodářská krize. Pokud se k nám tak snadno dostanou španělská rajčata a mexická chřipka, dostane se k nám stejně snadno i řecká krize.
V Kafkově románu Josef K. až do poslední stránky doufá, že se všechno vysvětlí, že absurdní situace pomine a jeho nevina se ukáže. To se však nestane. My můžeme také doufat. Můžeme se utěšovat, že krize odezní a nám se bude zase dařit dobře. To je jedna možnost. Druhá možnost je smířit se s tím, co se jeví jako absurdní. Že náš život není pod naší kontrolou. Že odkudkoliv může přijít další rána a my nemáme, jak se jí vyhnout. Že jsme rukojmími neviditelných sil a vlivů.
V 90.letech jsme v ČR nadšeně přitakávali něčemu, co mělo podobný název: neviditelná ruka trhu. Když dnes hledáme viníky krize, není od věci to připomenout. Připomenout naši víru ve volný trh, který každému spravedlivě přinese, co si zaslouží. Pokud jsme tomu věřili, nemusíme hledat dál. Udání je pravdivé. Krizi jsme zavinili my.