Srpen je noční můra každého pravověrného kapitalisty. V kancelářích je poloprázdno, dílny jedou na prázdninový provoz, obchody a restaurace vyhlašují prázdniny. Nevyřízené emaily zůstávají nevyřízené, na staveništích se nestaví, na parkovištích se neparkuje. Kde to jde, tam se z práce chodí ve dvě, a to z toho nejiracionálnějšího důvodu: je vedro. A svět se – vzdor všem liberálně-ekonomickým poučkám – přesto nezhroutí.
Kde jsou ti, kdo nás varovali před zkracováním pracovní doby? Kde jsou průmyslníci a prognostici, kterým tolik leží na srdci produktivita práce? Buď jsou sami na prázdninách, nebo sedí doma u větráku a počítají, kolik dnů ještě zbývá do prvního září, kdy se věci zase vrátí do normálu. Děti se vrátí do školy a rodiče ucpou celé město auty. Nebude se dát zaparkovat, do práce se bude chodit pozdě a odcházet se bude ještě později. V práci začne honička a stres. Odpoledne rozvézt děti do kroužků a z kroužků – vždyť jsem ti říkala, že to nestíhám, že pro něj musíš zajet ty! – něco rychle nakoupit, zavolat, vyzvednout, zaparkovat, uvařit, nachystat a usnout vyčerpáním u zapnuté televize. Od prvního září budou věci zase takové, jaké být mají. Budeme zase konkurenceschopní.
Zatím je ale srpen a nic se neděje. Jako kdyby si společnost, která má vše na co si pomyslí, dovolila to, co sama sobě nejpřísněji zakázala: místo honu za novým a lepším se zastavit a užívat si toho co máme. Vývoj nového modelu na ruský trh? Počká. Otevření nových poboček na Slovensku? Počká. Přestěhovat se s dětmi do většího? Počká. Vrata do garáže? Kurzy soft skills? Filtrace do bazénu? Nový telefon? Počká.
Jedinou útěchou pravověrného kapitalisty je, že tahle srpnová atmosféra brzy skončí. Jinak by se totiž mohlo ukázat, že ty věci, které mohly počkat (a svět se kvůli tomu nezhroutí) by také mohly počkat navždy – a svět by se doopravdy nezhroutil. Některé obchody by zkrátka občas byly zavřené. Na některé služby by se čekalo o trochu déle. Nové modely by se na trh neuváděly každý rok, ale třeba jen každý druhý. A ty nové pobočky na Slovensku by se prostě neotevřely.
Strašidlo, které obchází kapitalistickou Evropou, se jmenuje srpen. Je to temný, úzkostný sen o tom, že jednou nadejde srpen, který už nikdy neskončí. A nepůjde ho prodat jako zážitkový balíček „Nekonečné léto“. A v tom věčném srpnu všechno, co nám unikalo, a všechno, co nás honilo, to všechno prostě počká.