„Musíme být tím, koho chceme znát?“, ptá se Brian Fay v první kapitole slavné knihy Současná filosofie sociálních věd. Výstava Martina Parra „A photographic journey“, která až do listopadu probíhá ve vídeňském Kunsthausu, na jeho otázku odpovídá pesimisticky: ano. Musíme.
Ani tak jemný a pečlivý pozorovatel jako Henry James, který prožil v Anglii čtyřicet let, nedokázal nikdy vytvořit Angličana, který by byl skrz naskrz anglický (W.S. Maugham)
Parr se proslavil fotografiemi ze své rodné Británie a právě ty jsou tím nejlepším, co je v Kunsthausu k vidění. Každá z nich v sobě nese nějaký rozpor a je na divákovi, aby jej dešifroval a v tiché komplicitě s autorem se nad ním podivil, zasmál nebo zhrozil. Je tu stánek se zmrzlinou, kde má rekreace podobu tlačenice ve frontě, vzteku a únavy. Jsou tu děti turistů, které dovádí v moři plném odpadků po turistech. Je tu pejsek na klíně bohaté dámy, zabalený do kožichu z lišky, který má majitelka-milovnice zvířat kolem krku. Jsou to všechno rozpory a Parr ví, kam se postavit a co fotit, aby se mu tyto rozpory podařilo zachytit.
Účinek Parrových fotografií tkví v křehké rovnováze: jsou foceny s ironickým nadhledem, vysmívat bychom se ale lidem z fotek nemohli: na to jsou příliš opravdoví. Tak jako trampolínář, který v doprovodném filmu propaguje „slunečné letovisko Hunstanton“, zatímco okolo něj prší a zvedá se vítr, budí v nás Parrovy postavy spíše úsměv, nanejvýš údiv nad společenskou situací, která je do jejich rolí dostala. Právě ve filmu také vynikne Parrova podobnost s Rakušanem Ulrichem Seidlem. Na rozdíl od Seidla, který nechá kameru běžet, dokud své protagonisty – a diváky – neuvede do trapných rozpaků, je však Parr milosrdnější.
Velkou Británií však Parrova výstava bohužel nekončí. V Kunsthausu jsou vystaveny série fotografií z Mexika, Švýcarska, Belgie a nově na objednávku i z Vídně. Ve všech případech Parr přichází ke svému tématu jako cizinec – a ve všech případech je to vidět. V Mexiku Parr fotí naaranžovaná mexická jídla, koláčky a pečivo. Ve Vídni fotí zákusky, koblihy, vídeňské řízky a občas nějaký záběr z jednoho z mnoha vídeňských plesů. Tedy přesně to, co známe z turistických průvodců. Parr často a rád fotí stereotypní témata, to je v pořádku – jenomže za hranicemi Velké Británie jeho trik nefunguje. Stereotyp zde zůstává stereotypem a ta jedna rovina nad ním, z níž by na nás autor mohl šibalsky mrknout („Vidíš tak jako já ten paradox, diváku?“), ta zde chybí.
Pokud tak máme najít paralelu pro Parrovo světové oeuvre, nabízí se filmař Woody Allen. Tak jako Parr se Allen proslavil filmy z prostředí, které je mu vlastní, na sklonku kariéry se však pustil do tuctových melodramat z různých evropských velkoměst. Parrova metoda, která je v britském prostředí plná empatie, působí mimo něj najednou schematicky, rutinérsky a vypočítavě. V odpověď na Fayovu otázku nám tím připomíná, že ač nemusíme být tím, koho chceme zkoumat, přicházíme tím o určitou část nenahraditelné kulturní empatie.
Martin Parr: A Photographic Journey
3.6.-2.11.2016, Kunsthaus Wien