Reklama
 
Blog | Pavel Pospěch

Obchodníci se strachem

Jsou uprchlíci hrozbou? A kdo o tom rozhoduje? Ve stínu „uprchlického problému“ přežívá jiný problém: ti, kdo nás mají varovat před hrozbami, se sami stali hrozbou. Česká média zneužívají svou moc a profitují z toho. A my se musíme bránit.

Současné mediální pokrytí uprchlického problému je jenom vyvrcholením procesu, který trvá již několik let. Vzpomínáte si, jak si patnáctiletý kluk z Břeclavi vymyslel historku o tom, že ho napadli Romové? Média z “útoku“ udělala hlavní zprávu, v Břeclavi pochodovali vystrašení občané a šéfredaktor nejčtenějšího zpravodajského serveru práci svých kolegů označil za „nestrannou“. Z pouličních šarvátek s účastí Romů se od té doby stalo hlavní zpravodajské téma. Obyčejní Romové ale nestačili: brzy jsme s z titulních stránek seriozních listů začali dozvídat smyšlené informace o údajných dluzích Romů úspěšných. Nafouknuté zprávy o Romech se přidaly k fámám o cizincích, blábolům o zákazech pomazánkového másla a dalších protinárodních konspiracích. Všechny dokáží spolehlivě vyděsit – a spolehlivě vydělat.

blog_novinky

Momentální mediální politika „uprchlíci na titulní straně za každou cenu“ je smutným vrcholem této odpudivé strategie – a jejím velkým úspěchem. Média dosáhla svého: Češi se bojí uprchlíků více než ostatní Evropané. Když vidí na náměstí nebo na parkovišti skupinku cizinců, volají policii. Věří bludům o lécích zdarma pro Romy a konspiračním teoriím o uprchlících. Vyděšení a rozzlobení Češi pochodují po ulicích se šibenicemi v rukou a extremisté si mnou ruce. Racionální argumenty jsou k ničemu, lidé přestávají důvěřovat státu i jeden druhému a celé to stojí spoustu peněz. Je to hra, ve které všichni účastníci prohrávají.

Reklama

Naše neštěstí má jednu hlubokou příčinu, a tou je mýtus o vlastním, samostatném názoru. Každý čtenář novin má přece vlastní hlavu – nebo ne? Existují historické důvody, proč je pro nás víra ve svobodně utvořený názor, posvátná – dobře je popsal mimo jiné francouzský sociolog Pierre Bourdieu. Právo vytvořit si vlastní názor a samostatně se rozhodnout je pro nás tak automatické, že jakékoliv zpochybnění bereme jako útok: chce nám snad někdo říkat, co si máme myslet? Jenže ono se nám to říká. A zrovna v médiích. „Samostatnost“, se kterou se rozhodujeme nad stránkami zpravodajských serverů je stejná jako samostatnost babičky, která si ze seniorského zájezdu do Kroměříže přivezla další sadu nerezových hrnců. Nebo otce předlužené rodiny, který svobodně podepisuje další supervýhodný úvěr.

Romantický mýtus o vlastním názoru se zde setkává s jiným mýtem: mýtem o médiích. Všichni jsme v jádru stále přesvědčeni, že média jsou tu od toho, aby ukazovala na společenské problémy (a když někdo ukazuje, tak se mu nedíváme na prst). Nevidíme, že média sama jsou problémem, tím největším. S důvěrou pročítáme hlavní titulky novin a zpravodajských serverů, protože na první straně je přece to nejdůležitější, nebo ne? Není. Jsou tam uprchlíci, protože uprchlíci vystraší a prodají. Až vyjdou z módy, bude tam místo nich nějaký jiný strašák.

Modelovým příkladem tohoto postupu je obskurní server Parlamentní listy, který podle nedávných informací navštěvuje šest set tisíc čtenářů měsíčně. Spojitost se současnou veřejnou hysterií není náhodná. Projekt, za nímž stojí obchodník s chudobou Ivo Valenta, jeho šéfové popisují jako „kontroverzní“ a „provokativní“. To je laskavé sebehodnocení. Správná termíny jsou tyto: tmářský a štvavý. V prvním případě jde o potlačení kritického rozumu a o apel na nejhlubší strachy. V případě druhém se hledají nepřátelé, proti nimž se strach a zloba obrátí. Výsledek je v obou případech stejný: rozezlený dav v ulicích, strach a zaťaté pěsti.

blog_demo

Parlamentní listy přitom nejsou ničím okrajovým: jsou jenom zhuštěným příkladem postupu, který používá velká většina deníků a zpravodajských serverů, v čele s těmi, které se prezentují jako seriozní. Dá se to říci i jinak: Parlamentní listy jsou cvičným balónkem, který ostatní média bedlivě sledují: zvyšuje jim to čtenost? Zvyšuje. Prochází jim to? Prochází. Tak pojďme do toho. Skutečný rozměr „uprchlického problému“ je vedlejší. Hlavním problémem se stávají média samotná.

Co s tím?

Předně, přestaňme věřit báchorkám o samostatnosti a o vlastním názoru. Když se staří lidé učí pracovat s internetem, musí jim někdo vysvětlit, že nemají klikat na každý odkaz, který jim přijde emailem. Ne proto, že by byli hloupí, ale proto, že vstupují do světa, v němž bezpečí a důvěra fungují jinak, než jsou zvyklí. Stejné je to s námi: představa, že „sami od sebe“ rozeznáme mediální manipulaci, je iluze. A opět: nejsme hloupí. Nikdo však od nás nemůže očekávat, že se sami zorientujeme ve světě, kde na každém rohu číhá nějaký Jaroslav Plesl nebo Michal Hanák, který zneužije naši důvěru pro svůj zisk.

Nikdy nebyla vhodnější chvíle na to, abychom začali mluvit o zavedení mediální výchovy jako povinného předmětu ve školách. Jsme-li závislí na informacích, které někdo záměrně překrucuje pro svůj zisk, musíme se bránit a to nejlépe zase informacemi. Připravit se, a připravit své děti na to, že ne každý odkaz na internetu je bezpečný, a ne každý bombastická zpráva ze serveru idnes.cz je tím, čím se tváří být: pravdivou informací. Mediální výchova je nezbytná a nikdy to nebylo zřejmější než dnes.

Druhá věc se týká svobody slova. Diskuse o současné mediální hysterii se daleko nepohne, dokud budeme svobodu slova brát jako posvátnou krávu a každého, kdo se bude tázat po jejích hranicích, označíme za totalitáře. Proč se však z privilegia svobody slova mají těšit ti, kdo jej zneužívají? Ti, kdo pro svůj zisk škodí společnosti? Patří svoboda slova fašistům a rasistům? Patří extremistům? Patří tmářům, kteří hledají způsoby, jak své publikum vyděsit a poštvat proti sobě? Abychom si rozuměli: nemusíme hned něco zakazovat. Stačí zvážit, zda má mít každý hlas stejnou váhu a stejně snadný přístup do veřejné diskuse. Můžeme se ptát například takto: proč by měla být menšina seriozních médií zdaněna stejnou sazbou jako vydavatelé senzačních článků s neověřeným obsahem?

Po svém toto téma kdysi nakousl Ludvík Vaculík: média jsou službou veřejnosti. Proč by tedy měla být v rukou soukromníků, kterým jde o zisk? Můžeme jeho názor zatratit jako elitářský a konzervativní, ale problém tím nezmizí. Nemusíme vědět jak to udělat, ale musíme vědět, že je to třeba udělat. Média nám škodí a my se musíme bránit.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama