Čeští úředníci si mezi sebou posílají rasistické maily. Když se na to přijde řeč, zareagují jako správní úředníci – my nic. Ono samo. Máme se na ně zlobit? Máme si stěžovat? Těžko. Úředníci si mezi sebou posílají ty samé fotky, které už proletěly schránkami desítek tisíců Čechů. V Česku je normální si takové věci posílat. Děláme to všichni.
Je to takový paradox českého rasismu (jestli se vám termín rasismus nezdá, tak si dosaďte jiný, vyznění článku se tím nemění). Posíláme si mezi sebou pokoutně rasistické emaily, na facebooku sdílíme odkazy na různé protiromské pamflety. Všechny v sobě obsahují jakýsi společný předpoklad: že je tu nějaká vládnoucí klika, která Romům zajišťuje nefér výhody, že jsou tu Romové kýmsi, kdo je u moci, zvýhodňováni, že tu existuje jakási nesprávná většinová korektnost, která jim umožňuje provádět to a ono. Rasistické maily ukazují jak je to „doopravdy“. Dozvídáme se, že Romové mají v lékárnách léky zdarma, že někde zničili dům a poté úspěšně zažalovali město za to, že je nutí v něm bydlet. Čteme o tom, jaké nové loupežné triky používají, atd. atd. A jako bonus se k tomu po internetu obíhají emaily na téma, jak se s Romy vypořádali jinde (ve Švýcarsku, v Anglii, v Kanadě, atd.). Většinou jde o nějaké rázné řešení a autor pamfletu se na jeho konci ptá, kdy už u nás přestane vládnout ta ostudná korektnost a kdy už i my s našimi Romy pořádně zameteme.
Nehodlám se zabývat pravdivostí těchto textů. Jejich autoři se s ověřováním pravdivosti svých tvrzení také neobtěžují, to za prvé. Za druhé, rasistické pamflety nepracují s logikou „nejprve prezentuji ověřená fakta a na jejich základě formuluji postoj“. Jejich pisatelé mají ve svém postoji k Romům dávno jasno, a teď už jen shromažďují argumenty, které by je v něm utvrdily. Tyto argumenty jim můžete vyvracet donekonečna a ničeho tím nedosáhnete, protože o postoji autorů se rozhodlo jinde, na úrovni, která je racionální argumentaci nedostupná.
Chci se ale zabývat oním předpokladem, o kterém jsem se zmínil výše. Všechny tyto rasistické emaily, všechny ty blogy a weby a skupiny na sociálních sítích spolu sdílí jakýsi prvek disentu, prvek konspirace. Sdělují nám „skutečnou pravdu“ namísto té „oficiální“. Nebojí se říci něco, co je „tabu“. Ve sdílení těchto článků a pamfletů se skrývá tichá nabídka prohlédnout a vstoupit mezi ty, kteří vědí, jak se věci doopravdy mají.
A zde je ten slibovaný paradox: tento disidentský étos, toto spiklenecké pomrkávání těch, kteří vědí, jak je to doopravdy, to je hra, kterou spolu hrají miliony Čechů. Rasistické pamflety na sociálních sítích sdílí desítky tisíc uživatelů a stovky tisíc si je přečtou. Jak máme odsoudit úředníky z lovosického magistrátu, když podobné emaily dostáváme sami obden a taky občas nějaký přepošleme, že. Rasismus vůči Romům sdílí většina Čechů. Všichni spolu ale hrají spikleneckou hru na menšinu.
Rasisté jsou u nás ve většině, ale sami před sebou se úporně tváří, jakoby nebyli. Posíláme si zaručené pravdy o tom, jací Romové doopravdy jsou a tváříme se, že tohle prostě musíme poslat dál, protože jsme ta hrstka pravdyznalých a když to neuděláme my, tak to v tomto státě neudělá nikdo. Ve skutečnosti je ale rasismus naprosto většinovým jevem, který sám pro sebe jenom hraje komedii na téma „menšina, která ví“.
Na sociálních sítích jsme to viděli stokrát. Když někdo pošle do oběhu vymyšlenou pomluvu o Romech, dosáhne jeho text desetitisíců sdílení. Když někdo tyto pomluvy vyvrací, sdílí jeho text sotva pár desítek lidí. Přesto bývá každý, kdo se Romů v něčem zastane, českým rasismem označen za člena té hloupé většiny, reprezentanta té vládnoucí politické korektnosti a tak dál. Co za tímhle prohozením rolí stojí?
Abychom si rozuměli. Tato věc nemá nic společného s Romy, ale vypovídá jenom a pouze o nás, o Češích a o tom jací jsme.
A sice:
1. Kdyby u nás byli rasisté v menšině, bylo by to pro ně nepohodlné, neboť by své názory museli skrývat a hrozilo by jim riziko odmítnutí většinou.
2. Kdyby byli ve většině a jako většina se chovali, bylo by to pro ně nepohodlné z opačného důvodu. Museli by se svými názory ven, protože by ztratili legitimní důvod sdělovat si je pokoutně. A řada z nás by se ošívala, kdybychom měli veřejně přiznat, že se bavíme vtipy o Romech, které zabil elektrický proud.
Proto hraje český rasismus tuhle šarádu. Má název „jak být rasistou a nepřijít o své pohodlí“. Rasisté jsou u nás ve většině (což je pro ně komfortní), ale tváří se usilovně, že nejsou (což jim ve vlastních očích propůjčuje obraz disidentů). Skrze tento paradox dokáže český rasismus, tak jako každá úspěšná ideologie nenávisti, své nositele ochránit před konfrontací s jejich vlastní zlobou a nabídnout jim hřejivý pocit, že jsou v právu.