Francouzský sociolog Émile Durkheim napsal, že skrze rituál společnost uctívá sebe samu. Kdy jindy si tuto myšlenku připomenout, než o Vánocích. Vánoce totiž zajímavě vypovídají o podobě rituálu v současné společnosti.
Představme si dva extrémy. Na jedné straně stojí vysoce kolektivní společnosti – řekněme, například, indiánské kmeny nebo tlupy našich slovanských prapředků. Podoba rituálu v těchto společnostech je pevně daná. Když Kwakiutlové pálí své kánoe nebo když Praslované vzývají své bůžky, dělají přesně to, co dělali jejich otcové, dědové a pradědové. Rituál, který provádějí, má daný scénář a pevná pravidla. Není třeba jej vymýšlet, stačí se jej naučit.
A teď si naopak představme společnost, která je naprosto individualizovaná. Společnost, jejímž centrem, hybatelem a klíčovým prvkem je jedinec a jeho svobodná vůle. Taková společnost by kolektivní rituály neměla, proč také. Když by některý z jejich členů chtěl vyjádřit svůj vztah ke druhému, udělal by osobní gesto. Pokud si v individualizované společnosti chcete najít manželku, nemusíte předvádět své dovednosti v rituálním tanci kolem kmenového ohně. Stačí vybrat si děvče, které se vám líbí, a nějakým gestem mu vyjádřit náklonnost. Koupit čokoládu. Namalovat obrázek. Něco vymyslet.
V naší společnosti jsou Vánoce rituálem, který v sobě slučuje požadavky obou uvedených extrémů. Na jedné straně jde o kolektivní rituál: očekává se, že se budete účastnit, dokonce na to dostanete volno z práce. Víte, co máte dělat. Ozdobit stromeček, sejít se s rodinou, rozdat si dárky, povečeřet. Můžete rituál nedodržovat, můžete Vánoce dokonce „neslavit“, ale připravte se na to, že to budete na každém rohu muset vysvětlovat – protože Vánoce se zkrátka slaví.
Na druhé straně, obsah vánočního rituálu je individualizovaný. Když dávám vánoční dárek, říkám tím něco o sobě a o svém vztahu ke druhému. Dárek má být originální a autentický: v ideálním případě by mělo být vidět, že je to dárek od vás (protože vy máte takový vkus) a mělo by být vidět, že je pro někoho konkrétního (protože on nebo ona mají zrovna tyhle věci rádi). Plus se samozřejmě nesmíte opakovat: kupovat každé Vánoce mýdlo, to vám možná projde u babičky, u které vám už od mala procházelo všechno, ale autentický dárek to není.
Nejde přitom jenom o dárky. Souhra kolektivních a individuálních požadavků platí třeba u stromečků: jde o kolektivní rituál (protože stromeček musí mít všichni), ale jeho řešení je individuální (váš stromeček vypovídá o tom, co jste za člověka).
A vlastně nejde jenom o Vánoce. Vezměte si například svatbu: svatební rituál je společensky předepsaný, očekává se však, že do něj dáte „kus sebe“, že to, jak bude obřad a hostina vypadat, ukáže vaše autentické já. Výběr květin, hudby, místa konání, svatební zvyky a variace na ně – to všechno nás staví do konfliktu mezi požadavky společenského rituálu a požadavky na autentické já.
Konflikt je totiž součástí našich rituálů. Součástí našich Vánoc. Když před Vánocemi zažíváme frustraci z neschopnosti vymyslet vhodný dárek a najít ho v obchoďáku, který je přeplněný stejnými zoufalci, je to pochopitelné. A pochopitelné je i to, když se vánoční „rodinná pohoda“ zvrhne, tak jako každý rok, v hádku. Jsou to příznaky konfliktu mezi dvěma požadavky. Mezi společenským rituálem a „autentickým já“, mezi mlýnskými kameny sounáležitosti a opravdovosti. Chceme vyhovět pravidlům, ale musíme to udělat po svém, protože tím říkáme, jací doopravdy jsme.
Skrze rituál společnost uctívá sebe samu. A skrze Vánoce poznáváme sami sebe. Osamělé hrdiny, kteří, jeden jako druhý, hledají v přeplněném obchoďáku své pravé já.